U.G. - Tajemství Osvícení, část 5.

Tajemství Osvícení:

Iracionální názory muže zvaného U.G. - část 5.

Část Druhá

- (Z rozhovorů v Indii a Švýcarsku v roce 1973 sestavil James Brodsky)

Nemám za cíl nikoho osvobozovat. Musíte se osvobodit sami a toho nejste schopni. To, co říkám, vás osvobodit nemůže. Mně jde jen o popisování tohoto stavu, odstraňování záhadnosti a mystiky, do nichž lidé v „duchovním byznysu“ tohle celé zahalili. Možná vás budu moct přesvědčit, abyste neplýtvali časem a energií při hledání stavu, který existuje pouze ve vaší představivosti. 

______________

Abychom si to ujasnili: to, co popisuji, je váš stav, váš přirozený stav, nikoli výhradně můj stav nebo stav nějakého člověka, který si uvědomil Boha, stav nějakého mutanta nebo něčeho takového. Tohle je váš přirozený stav, ale co mu zabraňuje v jeho unikátním projevu je vaše snaha něčeho dosáhnout - snaha být něčím jiným, než čím jste.

______________

Nikdy tomu nemůžete porozumět; zakusit to můžete pouze v rámci uplynulé zkušenosti. Leží to mimo sféru zkušeností. Přirozený stav je akauzální: zkrátka se to stane. Žádné sdělení není možné ani nutné. Jediná věc, která je pro vás reálná, je způsob, kterým fungujete; porovnávat můj popis tohoto stavu se způsobem, jakým fungujete, je projevem zmaru. Když přestanete se vším srovnáváním, co tu zbude je váš přirozený stav. Pak už nebudete poslouchat nikoho.

---------------------

Nemám žádné učení a nikdy ho mít nebudu. „Učení“ není tím správným výrazem. Učení totiž obsahuje metodu, systém, techniku nebo nový typ myšlení, které se použijí s vidinou dosažení změny ve způsobu, jakým žijete. O čem tu mluvím je mimo pole schopnosti se tomu naučit; je to jenom popis toho, jak funguji. Je to zkrátka popis přirozeného stavu člověka – takhle fungujete i vy, když se zbavíte všech intrik myšlenek.

Přirozený stav není stavem člověka, který si uvědomil sám sebe nebo Boha, nelze ho dosáhnout ani se dopracovat, není to nic, co byste mohli úmyslně stvořit; je zkrátka tady – je to stav žití. Tento stav je prostou funkční činností života. „Životem“ nemyslím nic abstraktního; je to živost smyslů, fungujících přirozeně bez zásahu myšlenky. Myšlenka je vetřelcem, který se plete do záležitostí smyslového vnímání. Jejím motivem je zisk: myšlenka řídí činnost smyslů, aby něčeho dosáhla a používá je k tomu, aby si zajistila vlastní kontinuitu.

Váš přirozený stav nemá vůbec nic společného s duchovními stavy rozkoše, blaženosti a extáze; ty patří do oblasti zkušeností. Ti, kteří vedli lidstvo duchovností napříč staletími, nejspíše tyto spirituální stavy zažili. Stejně tak můžete i vy. Jsou to myšlenkou vyvolané stavy bytí a tak, jak přicházejí, tak i odejdou. Vědomí Krišny, Vědomí Buddhy, Vědomí Krista a cokoli dalšího chcete, to všechno jsou cesty vedoucí špatným směrem: všechny spadají do oblasti času. Věčnost nemůže být nikdy zakušena, uchopena ani zadržena a už vůbec nemůže být žádným člověkem vyjádřena. Tahle vyšlapaná cesta nepovede nikam. Tam v dáli se nenachází žádná oáza; zůstane vám jen přelud.

______________

Tento stav je fyzickým stavem vaší bytosti. Není to žádná psychologická změna. Není to stav mysli, do kterého jeden den vstoupíte a další den z něho zase vypadnete. Neumíte si ani představit rozsah, v jakém nyní myšlenky pronikají a zasahují do fungování každé buňky vašeho těla. Vstup do vašeho přirozeného stavu rozbije každou buňku, každou žlázu, každý nerv. Je to chemická změna. Dojde k určité alchymii. Tento stav ale nemá nic společného se zážitky vyvolanými chemickými drogami jako je LSD. To jsou jen zážitky; toto nikoli.

______________

Existuje něco takového, jako je osvícení? Co podle mého existuje je čistě fyzický proces; není na něm nic mystického ani duchovního. Když zavřu oči, trocha světla prochází skrze víčka. Když si je zakryji, pořád je uvnitř trochu světla. Vypadá to, jako by na čele byla nějaká díra, která není vidět, ale skrze kterou něco prochází dovnitř. V Indii je to světlo zlaté; v Evropě je modré. Nějaký druh světla také prochází skrze zadní část krku. Zdá se, jako by díra probíhala skrz tyto body na předku a v zadní části lebky. Uvnitř není nic než tohle světlo. Pokud tyhle body zakryjete, je tu jen úplná, absolutní tma. Tohle světlo k ničemu není a nijak nepomáhá tělu fungovat; prostě tam jen je.

______________

Tento stav je stavem nevědění; vážně nevíte, na co se díváte. Můžu sledovat hodiny na stěně půl hodiny a pořád nebudu vědět, kolik je hodin. Nebudu ani vědět, že to jsou hodiny. Vše, co tu je, je vnitřní údiv: „Na co se to vlastně dívám?“ Ne, že by se ta otázka skutečně zformovala ve slovech: celá moje bytost je jako jeden jediný, velký otazník. Je to stav údivu, stav zvědavosti, protože zkrátka nemám tušení, na co se dívám. Znalosti o té věci – všechno, co jsem se naučil – se drží v pozadí, dokud nejsou potřeba. Jsou v „odpojeném stavu“. Pokud se mě zeptáte, kolik je hodin, řeknu vám: „Je 15:15.“ – přijde to rychle jako šíp – a hned poté jsem zpátky v nevědění, ve stavu údivu.

______________

Nikdy nemůžete pochopit ten nesmírný mír, který je vždycky uvnitř vás, je to váš přirozený stav. Vaše snahy o dosažení klidu mysli ve vás ve skutečnosti vytváří zmatek. Jediné, na co se zmůžete, je mluvit o klidu, vytvořit nějaký stav mysli a říct si, že jste velice klidní – ale to není klid; to je násilí. Praktikování klidu tak není vůbec k ničemu, praktikovat ticho nemá žádný smysl. Skutečné ticho je výbušné; není to ten odumřelý stav mysli, za který jej duchovní hledající považují: „Ach, dosáhl jsem míru se svým já! Je tu ticho, úžasné ticho! Zakouším ticho!“ – to neznamená vůbec nic. Ve své podstatě je ticho vulkanické povahy: je vždy vroucí – energie, živost – to jsou jeho vlastnosti. Můžete se zeptat, jak to vím. Nevím to. Život si je vědom sám sebe, pokud se to tak dá říct – uvědomuje si sám sebe.

______________

Když mluvím o „cítění“, nemyslím tím to samé, co vy. Tyto „pocity“ jsou ve skutečnosti fyzickou odezvou, zaduněním v brzlíku. Brzlík, jedna ze žláz s vnitřní sekrecí, je umístěna pod hrudní kostí. Lékaři říkají, že je činná v dětství a v pubertě přestává být aktivní. Když vstoupíte do svého přirozeného stavu, tato žláza je znovu spuštěna. Jsou v ní cítit vjemy; nerozlišuji je na „dobré“ a „špatné“; je to jen dunění. Pokud mimo vás dochází k nějakému pohybu – houpající se kyvadlo hodin, pták prolétající vaším zorným polem – tento pohyb je cítit v brzlíku. Celá vaše bytost je tím pohybem nebo vibruje s tím zvukem; neexistuje tu žádná oddělenost. To neznamená, že byste se považovali za toho ptáka nebo tak něco – „Jsem tím letícím ptákem.“ Není tu žádné „vy“, není tu ani žádný objekt. Nevíte, co způsobuje tyto vjemy. Dokonce ani nevíte, že jde o vjemy.

„Ovlivněnost“ [v angličtině také náklonnost, pozn. překl.] znamená, že jste ovlivněni naprosto vším, nikoli že nějaké emoce od vás proudí směrem k něčemu jinému (to není má interpretace tohoto slova). Přirozený stav je stavem ohromné citlivosti – jde ale o fyzickou citlivost smyslů, nikoli o nějaký druh emočního soucitu nebo něhy vůči ostatním. Soucit je tu pouze v tom smyslu, že pro mě neexistují žádní „druzí“, takže tu není žádná oddělenost.

______________

Je ve vás nějaká bytost, kterou nazýváte „já“, „mysl“ nebo „osoba“? Je tu ve skutečnosti nějaký koordinátor, který usměrňuje, na co se díváte, co slyšíte, co cítíte, co chutnáte a podobně? Je tu něco, co by spojovalo dohromady různé vjemy pocházejícího z jednoho smyslu – například tok podnětů z vašich očí?

Ve skutečnosti je mezi dvěma vjemy mezera. Koordinátor tuto propast překlenuje: dosazuje sám sebe jako iluzi kontinuity.

V přirozeném stavu není žádná entita, které uvádí v soulad zprávy z různých smyslů. Každý smysl funguje nezávisle svým vlastním způsobem. Pokud se z vnějšku objeví požadavek, který si žádá soulad jednoho, dvou nebo všech smyslů a vytvoření odezvy, stále tu není žádný koordinátor, je tu ale dočasný stav koordinace. Není tu žádná kontinuita; když je požadavku vyhověno, je tu opět pouze nesladěné, odpojené, nesouvislé fungování smyslů. Tohle platí vždy. Jakmile je kontinuita roztrhána na kousky – ne že by tu někdy skutečně byla; ale klamná iluze kontinuity – je s ní konec jednou pro vždy.

Může vám tohle dávat smysl? Nemůže. Vše, co víte, leží v rámci vaší zkušenosti, která je jen myšlenkou. Tento stav není zkušeností. Jen se vám snažím přiblížit, jaké to je, což je bohužel zavádějící.

Když tu není žádný koordinátor, není tu žádné spojování vjemů a nedochází k jejich tlumočení; zůstávají čistými a jednoduchými vjemy. Já vlastně ani nevím, že jde o vjemy. Dívám se na vás, když mluvíte. Oči se soustředí na vaši pusu, protože ta se pohybuje a uši přijímají zvukové vibrace. Uvnitř není nic, co by tyto dva vjemy dalo dohromady a prohlásilo, že se jedná zrovna o vás a že mluvíte. Můžu se dívat na pramen vyvěrající ze země a slyšet zvuk vody, ale není tu nic, co by tvrdilo, že zvuk, který slyším, je zvukem vody, ani že má ten zvuk jakoukoli spojitost s tím, co vidím. Můžu se dívat na svoje chodidlo, ale nikdo vevnitř netvrdí, že je to moje chodidlo. Když chodím, vidím, jak se mé nohy pohybují – je to tak zvláštní: „Co se to tam pohybuje?“

______________

Oči jsou jako velice citlivá kamery. Fyziologové tvrdí, že světlo odrážené od objektů naráží na oční sítnici a vjem prochází optickým nervem do mozku. Schopnost zraku, vidění, je jenom fyzickým úkazem. Očím nezáleží na tom, jestli jsou zaměřené na horu s čepicí ze sněhu nebo na popelnici: vytvářejí vjem stejným způsobem. Oči sledují každého a všechno stejně bez rozdílu.

Vy máte pocit, že je tu nějaký „kameraman“, který oči řídí. Když jsou ale ponechány samy sobě – když tu žádný „kameraman“ není – oči nezahálejí, ale neustále se pohybují. Přitahují je vnější objekty. Přitahuje je pohyb, jas nebo barva, které vyčnívají nad své okolí. Není tu žádné „já“, které se dívá; hory, květiny, stromy, krávy, ti všichni mě sledují. Vědomí je jako zrcadlo, které na vnějšek odráží všechno, co v něm je. Hloubka, vzdálenost, barva, to všechno tu je, ale není tu nikdo, kdo by tyhle věci tlumočil. Dokud se neobjeví potřeba znalostí o tom, na co se dívám, není tu žádné oddělení, žádná vzdálenost k tomu, co se tam nachází. Asi není opravdu reálné, že bych mohl spočítat vlasy na hlavě někoho, kdo sedí na druhé straně místnosti, ale je tu taková jasnost, že se zdá, jako by to možné bylo.

Oči nemrkají kromě případů, kdy se objeví neočekávané nebezpečí – je to přirozené, protože věci tam venku vyžadují neustálou pozornost. Když se oči unaví, vestavěný mechanismus v těle je odřízne – můžou být otevřené, ale budou zastřené. Když očí zůstanou otevřené pořád, když neoperuje bezděčné mrkání, vyschnou a vy oslepnete; proto jsou za vnějšími koutky očí žlázy, které ve vašem případě nejsou aktivní a které fungují jako zavlažovací ústrojí. Slzy tečou neustále z vnějších koutků. Neznalí lidé je popisují jako “slzy štěstí” nebo “slzy blaženosti”. Není na nich nic duchovního. Když budete trénovat nemrkání, nedosáhnete tohoto stavu; jenom budete zbytečně namáhat oči. V psychiatrických léčebnách jsou neurotici, kteří také z toho či onoho důvodu nemrkají – pro ně je to patologický problém. Jakmile vstoupíte do svého přirozeného stavu, ať už díky štěstí nebo čiré náhodě, tohle všechno se stane úplně automaticky.

______________

Nachází se krása v očích toho, kdo se dívá, nebo je v objektu? Kde se nachází? Krása je vytvořená myšlenkou. Nezastavuji se, abych psal básně o hoře, která je přede mnou. K čemu dochází je, že při chůzi spatřím něco rozdílného, protože se změnilo světlo. Nemám s tím nic společného. Nejde o to, že by bylo spatřeno něco nového, nebo že je tu najednou plná pozornost; došlo ke změně samotného světla. Není to rozpoznáno jako krása. Je tu jasnost, která tu nejspíše nebyla, dokud nedošlo ke změně světla. Potom se tohle vědomí náhle rozšíří do velikosti objektu, který se před tělem nachází a plíce se zhluboka nadechnou. Tohle je pranayama (rozšíření dechu); nikoli to, co děláte vy, když sedíte v rohu místnosti a vdechujete jednou nosní dírkou a vydechujete druhou; k téhle pranayamě dochází neustále. Je tu uvědomění náhlé změny v dýchání a poté se zase přesune na něco dalšího, bučení krávy, vytí šakala. Je neustále v pohybu; neotálí na něčem, co myšlenka označila za krásné. Nikdo to neřídí.

______________

Nasloucháte někomu? Nenasloucháte; slyšíte jen sebe. Když necháte sluchový smysl na pokoji, zůstává jen zvuková vibrace – slova se uvnitř vás zopakují, je to dozvuková komora. Tenhle smysl ve vás funguje úplně stejně, akorát si myslíte, že slova, která slyšíte, přicházejí zvenčí. Ujasněme si to: Nikdy nemůžete slyšet jediné slovo od kohokoli jiného a nezáleží na tom, za jak důvěrný vztah mezi vámi považujete; vždycky slyšíte pouze svou vlastní interpretaci. Vše, co slyšíte, jsou vaše vlastní slova. Všechno, co pro vás snad mohou slova druhého člověka být, je zvuk, vibrace zachycená ušním bubínkem přenesená do nervů, které vedou do mozku. Vy tyto vibrace nepřetržitě tlumočíte, snažíte se porozumět, protože se z toho, co slyšíte, snažíte něco vytěžit. To je v pořádku, když se jedná o záležitost jako: „Tady jsou nějaké peníze, dejte mi půl kila mrkve.“ – ale tohle jsou hranice vašich vztahů, vaší komunikace s úplně každým.

Když nedochází k žádnému tlumočení, všechny jazyky znějí stejně, ať už je vaše vědomostní struktura ovládá, či nikoli. Jediný rozdíl je v rozestupu mezi slabikami a v intonaci. Jazyky se liší svou melodičností.

Je to nabytý vkus, který vám říká, že „Beethovenova devátá“ je krásnější než sbor kočičího skučení; obojí vytváří rovnoměrně platné vjemy. Některé zvuky samozřejmě mohou tělo poškodit a úroveň hluku nad určitou úroveň decibelů dává zabrat nervovému systému a může způsobit hluchotu – ale o tom nemluvím. Schopnost docenit hudbu, poezii a jazyk jsou všechno kulturně podmíněné následky myšlenky.

______________

Pohyb myšlenky ve vás zasahuje do průběhu doteků, stejně jako je tomu s ostatními smysly. Všechno, čeho se dotknete, je převedeno na „tvrdé“, „měkké“, „teplé“, „studené“, „mokré“, „suché“ a tak podobně.

Neuvědomujete si, že i vaše tělo je vytvořeno myšlenkou. Bez tohoto procesu myšlení tu není žádné vědomí těla – což je jako říct, že tu žádné tělo není. Mé tělo existuje pro ostatní lidi; pro mě nikoli; jsou tu pouze izolované body, kde dochází ke kontaktu, hmatové podněty, které nejsou myšlenkou vázány dohromady. Tělo se tak nijak neliší od ostatních předmětů v jeho okolí; je to soubor vjemů jako cokoli jiného. Vaše tělo vám nepatří.

Možná vám to můžu trochu přiblížit. V noci spím čtyři hodiny, nezáleží na tom, v kolik hodin jdu do postele. Potom ležím až do rána plně probuzený. Nemám tušení, co tu v posteli leží; nemám tušení, jestli ležím na levé straně nebo na pravé – ležím takhle celé hodiny. Pokud se venku objeví nějaký zvuk – pták nebo něco podobného – opakuje se ve mně jako ozvěna. Naslouchám zvuku mého srdce a nemám tušení, co to vlastně je. Mezi prostěradlem a pokrývkou se nikdo nenachází – ani tělesná forma tu není. Pokud je položena otázka: „Co to tu vlastně je?“, je tu jen vědomí kontaktních bodů, kde se tělo dotýká postele, pokrývky a samo sebe, například v místě, kde se kříží nohy. Jsou tu pouze vjemy doteku z těchto kontaktních míst, zbytek těla tu není. Je tu nějaký druh tíhy, pravděpodobně jde o gravitaci, něco velice nejasného. Uvnitř není nikdo, kdo by tyto věci propojoval. Dokonce i když jsou oči otevřené a sledují celé tělo, stejně jsou tu jen kontaktní body a nemají žádnou souvislost s tím, na co se dívám. Když se pokusím o spojení bodů doteku s tvarem mého těla, nejspíše se mi to podaří, ale až k tomu dojde, tělo bude ve stejné situaci s jinými body kontaktu. Propojení nemůže zůstat. Stejné je to když sedím nebo stojím. Žádné tělo tu není.

Můžete mi popsat, jak chutná mangový džus? Já nemůžu. Vy také ne; ale snažíte se opětovně prožít myšlenku na mangový džus – stvoříte si určitý typ zkušenosti o tom, jak chutná – což já nedokáži. Musím mít mangový džus na jazyku – vidět ho nebo cítit nestačí – abych byl schopný přivést minulé vědomosti v činnost a říct: „Ano, takhle chutná mangový džus.“

To neznamená, že by se osobní preference a chutě změnily. Na trhu má ruka automaticky sáhne po tom, co jsem měl rád celý život. Jelikož si ale nedokážu vyčarovat mentální zkušenost, nemůže se objevit touha po jídle, které tam nemají.

Čich hraje ve vašem denním životě větší roli, nežli chuť. Čichové orgány jsou neustále otevřené všem vůním. Když ale nezasahujete do čichového smyslu, je tu jen podráždění v nose. Nesejde na tom, jestli čicháte ke kravskému hnoji nebo drahému francouzskému parfému – otřete si nos a pokračujete dále.

Co říkám přichází jako odpověď na otázky, které pokládáte. Nemůžu sedět a dávat přednášku o přirozeném stavu – to je pro mě vyumělkovaná situace. Není tu nikdo, kdo přemýšlí a potom dává odpovědi. Když mi hodíte míček, odrazí se zpátky a to nazýváte „odpovědí“. Já nedávám žádné odpovědi; tenhle stav vyjadřuje sám sebe. Vážně nemám ponětí, co říkám, a co říkám pro mě není nijak důležité. Můžete to přepsat, ale to mi nedává žádný smysl – je to něco mrtvého. [UG trval na tom, že vydávat knížky s jeho hovory je pitomost, pozn. překl.]

Co tu je - tenhle přirozený stav - je něčím živým. Nemůže být zachycen ani mnou, natož vámi. Je jako květina (tohle přirovnání je to jediné, jaké můžu poskytnout). Zkrátka vykvétá. Je tu. Dokud tu je, má svou vůni, která je jiná a odlišná od všech jiných květin. Možná si ji ani nevšimnete. Možná o ni napíšete ódy a sonety, možná nikoli. Může být snědena potulující se krávou, může být posečena kosou nebo uvadne a je s ní konec – tím to končí. Není nijak důležitá. Nemůžete uchovat její vůni; cokoli uchováte je jen umělá náhražka, chemická vůně, nikoli žijící věc. Zachovávání vyjádření, učení nebo slov takového člověka je bezvýznamné. Tenhle stav má hodnotu pouze v téhle chvíli, je to jen dobové vyjádření.

KONEC 5. části

Za prozatimní překlad vcelku ke stažení ve formátu PDF na tomto odkazu děkuji Is.Pe <3

_______________